O Aleně

Člověk je moudrá bytost a nemusí se trápit. 

 

Prožila jsem tři velká životní trápení.

Nic lepšího mě v životě nemohlo potkat :-)

Prošla jsem si v bolestech stezku od egoismu k moudrosti. 

Dnes jsem duchovní poradkyní a své zkušenosti předávám dál.  

 

Narodila jsem se v roce 1963. Do své minulosti chodím jen když je to nezbytné. Přesto jsem to teď udělala a začala se rozpomínat co mě dovedlo až sem, do toho dne. Ráda bych vám popsala svůj příběh, jakým způsobem nastala má životní změna.

Cesta od EGOISMU K MOUDROSTI.

 Možná, že žijete podobný příběh, možná, že vám to pomůže více pochopit sebe.

Vzpomínám si na zážitek z  mých sedmi let, kdy jsem byla v létě V Beskydech na Čeladné na chatě se svým dědečkem a soused od vedle si škaredě zranil sekyrkou nohu. Utíkala jsem za ním mu pomoct, zabalit mu silně krvácející nohu a zavolat mu pomoc. Už tehdy jsem pomáhala.

 Jsem z věřící rodiny. V kostele mi však bývalo těžko, až jsem jednou několikrát po sobě omdlela a pan farář mě křísil. A od té doby, to už jsem byla asi dvanáctiletá, mě přestal kostel bavit. A začala jsem se mu vyhýbat.

Do svých devatenácti let jsem žila smutným, melancholickým životem. Měla jsem vše co jsem potřebovala, ale cítila jsem se velmi osaměle. Až za mnoho let jsem pochopila proč to tak bylo.

V té době jsem poznala svou první velkou lásku Pavla, který je mým mužem dodnes, mým přítelem, rádcem a mnohdy zachráncem.

Oba dva pocházíme z věřících rodin, které vyznávají katolické náboženství a oba dva jsme  nikdy necítili, že je to naše cesta.

V devatenácti letech jsem začala mít touhu něco duchovního číst. Líbila se mi psychologie. Četla jsem knihy i Bibli.  Pavel byl na vojně a já  nadšeně studovala duchovní literaturu, kterou jsem získávala tajně, protože to bylo ještě za doby komunismu a kromě Bible, nešlo sehnat nic. Po večerech jsem přepisovala na starém psacím stroji duchovní texty. Bylo pro mě velkým zážitkem číst úvahy o józe, víře a mystice, o Ježíši. Byla jsem nadšená a plná energie.

Aniž bychom s Pavlem hledali, církve nás začali oslovovat přes zážitky a setkání s lidmi. Začali jsme s Pavlem chodit do sboru Adventistů sedmého dne a do Křesťanských sborů.  Byl to pro nás čistý vzduch oproti jiným vyznáním. Narodily se nám dvě dcery.

Prožívali jsme krásné společné chvíle u nás doma s přáteli z církve, s kazateli při duchovních diskuzích. Bylo to hezké. Pravidelně jsem se modlila. Bůh pro mě tehdy byl v podobě Ježíše. Trvalo to několik let.

Přišel čas, kdy se Pavel rozhodl, že nechce být členem žádné církve.  Je stále věřící muž, ale chce být svobodný a volný. Zaskočilo mě to, bylo mi to líto, trápila jsem se, ale podřídila jsem se, i když to po mě nikdo nechtěl. Za jeho rozhodnutí jsem mu později mnohokrát poděkovala. Změnilo mi to život a já vím, že i proto teď můžu žít život jaký žiji. 

Věnovala jsem se svým dvěma malým milovaným dětem, svým občasným modlitbám a začala jsem být opět smutná a unavená. Přežívala jsem od spokojenosti k nespokojenosti. Měla jsem pocit, že nezvládnu žít, že život je tak moc únavný. Ožívala jsem jen v lese, kde jsme často společně jezdili.

Ve třiceti letech přišlo první trápení.

Bylo to tak silné a nečekané, že i dnes po létech cítím ten pocit. Po dlouhé době na mateřské jsem s kamarádkou byla v Opavě na koncertě Hany a Petra Ulrychových a tam mnou projel blesk. Energie, která mi tak silně zatočila hlavou, tělem, mými plícemi. Nemohla jsem dýchat, viděla jsem všechno několikrát a celý svět se se mnou točil. Měla jsem pocit, že mi někdo bere tělo, že ztrácím půdu pod nohama. Bylo to strašné. Opravdu. Tehdy teprve začal těžký  a únavný život.

Trvalo to mnoho let než jsem se z toho dostala. Lékaři mi nevěřili, vyšetření nic nepotvrzovalo. Nutili mě dýchat do pytlíku a to bylo ještě horší. Naštěstí mi nedali žádné antidepresiva, tehdy to ještě tak moderní nebylo. Dva roky jsem nemohla vyjít z bytu, nemohla jsem jít nakoupit a když to bylo nezbytně nutné, musel mě můj muž všude dovézt a i tak výsledek byl nejistý, dušení, úzkost a panika. Těžce jsem přežívala i doma. Polévaly mě vlny hrůzy a depresí. Sílu snažit se to mít pod kontrolou mě dodávala pouze má zodpovědnost, že mám děti. 

To bylo moje první setkání se svým vlastním egem. Mé první utrpení.

 Ale tehdy jsem tomu ještě nerozuměla. Nevěděla jsme, že existuje ego. Že je to má ztrápená mysl.

Byla jsem hluboce věřící žena, ale nespokojená se životem. Svými pocity jsem popírala víru a štěstí života a padla jsem do psycho-spirituální krize. 

Život se stal břemenem a tíhou. Světlo ve tmě byly mé úžasné dcery a hodný muž. Bylo to pro ně těžké. Věděla jsem, že se z toho musím dostat sama. Příliš dlouho jsem čekala, že mi pomůže lékař nebo zázrak. Ale ten se nekonal.

Začala jsem se zase často modlit. Utíkaly měsíce a pořád nic. Nebyla jsme vyslyšena. Denně mi bylo špatně, žila jsem a nežila jsem.

Až přišel okamžik, který mám hluboko v paměti. Naše dcery měly v akváriu malého džungarského křečka. Vzpomínám si, jak jsem jednou ve své bolesti seděla na židli u akvária a začala pozorovat toho malého tvora. Seděla jsem, pozorovala a najednou mnou proběhla uklidňující vlna, jako by mě něco něžného pohladilo uvnitř těla. Já mlčky seděla a jen tiše prožívala ten pocit, bez myšlenek a slov. Ten klidný pocit uvnitř sebe. Byla to silná úleva. Trvala krátce, pouze tu chvíli, když jsem se soustředila na to malé zvíře. I když to byl okamžik, dodalo mi to více síly a já se odlepila ode dna. Něco uvnitř mi říkalo " to bude dobré".

Uvědomila jsem si, že neumírám. Bolest, deprese v ten okamžik zmizela a i když se vzápětí vrátila, já už věděla, že je všechno jiné. Že to utrpení nemusí být. 

Uvědomila jsem si, že když se soustředím na něco jiného než na sebe, ulevuje se mi.

A to jsem začala často dělat.

Brzy přišli na návštěvu Pavlovi rodiče a řekli nám, že v kostele je vyhlášena akce. Hledají se rodiny, které by na dva měsíce přijali děti zasažené Černobylem. Okamžitě jsem věděla, že to udělám a tak se stalo. Dostali jsme holčičku Žeňu, která s námi začala bydlet. A já dnes vím, že mi to dítě bylo posláno vesmírem, nebem, abych se dostala ze svých depresí. Musela jsem se o ní postarat, zapomenou na své deprese, přestat myslet na sebe. Vzít ji každé ráno za ruku a vést ji přes celou Opavu do školy. A tehdy se mé nitro, má psychika začala léčit.

Vůbec jsem nevěděla co je psycho-spirituální krize nebo-li temná noc duše. Ale má duše to věděla.

Dala jsem ještě větší úsilí do modliteb, do pomoci druhému člověku a záměrně jsem se přestala soustředit sama na sebe. Odpojila jsem se částečně od svého ega, od svého egoismu, které mě dostalo do této situace. Začala jsem se postupně léčit a zklidňovat. Bez jakýchkoliv léků. Trvalo to ještě mnoho let. Pomohlo mi také jedno jediné setkání se zkušeným psychiatrem, který na mě kouknul a hned  mu bylo jasné, že jsem vychovaná úzkostnou a přísnou matkou.

 Už je mi dobře.  Jsem vděčná za tuto zkušenost. Bylo to mé první velké střetnutí  se svým egem.

Ale nebylo poslední. Ještě jsem si musela projít dalšími utrpeními, abych pochopila.

Tyto příběhy vám ráda napíšu někdy příště.

Poznala jsem sílu svého ega, svých nesmyslných myšlenek a negativních emocí.

Můžeme si myslet, že jsme dobrými lidmi, že nic špatného neděláme. Můžeme mít víru. Můžeme se vzdělávat a můžeme pomáhat druhým. Ale dnes už vím, že to nestačí. Abychom předešli utrpení, musíme poznat své ego a léčit ho.

Bděle a vědomě pozorovat kdo řídí můj život. Na co často myslím ?

To jsem kdysi neuměla, dnes už ano.  Stále se učím a zkušenosti, kterými jsme si prošla, mě naučili být moudřejší.

Dnes žiji sen, který jsem měla už v dětství. Pomáhat druhému člověku. 

Umím nahlédnout do lidské duše a ega člověka a poradit jak žít a netrápit sebe ani ostatní.

Vytvořila jsem výukový projekt TVÁ MOUDROST. Tímto projektem už prošlo mnoho lidí a změnil se jim život. Jsou spokojení a silní a když se jim chvíli nedaří, ví jak si poradit.

Kurzy a akce pořádám se svým mužem Pavlem. Každý na nich poznává svůj potenciál lidský i vesmírný. Změnily se tím životy mnoha lidí. Akce najdete na www.andryskovi.cz.

Naše životy jsou CESTOU OD EGOISMU K MOUDROSTI. Od nevíry k víře.     

Pojďme si o tom spolu povídat a učit se.

Existuje dlouhá i krátká cesta.

Obě vám ráda ukážu.

Alena A.