Doprčic, kde to žiju?

Včera jsem otevřela počítač a první zpráva, kterou jsem si přečetla, byla od mediálně známé ženy, která popisovala své znechucení z českých lidí. Stěžovala si na sociální sítě, jak jsou na nich všichni agresivní, zlí a nepřejí nikomu nic dobrého. „Už tady v ČR nemůžu vydržet a těším se, že si někam za hranice odjedu odpočinout,“ říkala ta žena. Od toho všeho českého zlého.

Pavlovi právě skončila poradna.

Vyprávěl mi, jak mu jedna mladá dívka vysvětlovala, že lidi jsou zlí, spolužáci zlí a nepřejou si nic dobrého.

A já si řekla, doprčic, tak kde to žiju? Já snad žiju na nějakém jiném místě?

Jsem blázen já? Mě se tady, u nás doma líbí. Nemám potřebu někam odjíždět, abych si odpočinula.

V sobotu jsme měli akci pro lidi.

Učili jsme ostatní jak si jednoduchým způsobem můžou nahlédnout do dětství a najít si omezení, programy, které v té době v nás vznikly a oslabují nás doteď.

Už se známe delší čas. Seděli jsme v kruhu, ještě jsme čekali na opozdilce a já ostatní v tichu pozorovala. Bavili se mezi sebou , usmívali se na mě a já si uvědomila, jak jsou krásní a hodní. Jak každý z nich má v sobě i něco zlého a nepříjemného, ale převažuje to dobré a vím, že jsem mezi lidmi, kteří se umí navzájem vyslechnout, pochopit a potěšit.

Pocítila jsem k nim hlubokou lásku a vděčnost.

A tak jsem si v duchu řekla, TOHLE JE MŮJ SVĚT.

Těch světů je teď na planetě víc a prozatím tohle je ten můj. A každý z nás vpluje do svého světa, do prostředí, které ho přitáhne jako magnet. Vlny vycházejí z nás a magnet je připraven.

Stejné přitahuje stejné. Zákon, který nejde obejít.

Dobře si uvědomuji, že tohle nemám zadarmo. Musela jsem se hodně změnit. Pochopit, co je to láska.  K sobě a k druhým. Jak to udělat, abych mohla dostávat tyhle dary. Aby můj svět byl takový jaký ho mám. Každá vlna propuštěná ze mě přes myšlenku, slovo i pocit tvoří můj svět a spojuje mě magneticky se světem, který je stejný jako ty vlny. Pořád se učím. Někdy je to dřina, ale jde to. 🙂 Hlídám co říkám, jak cítím, jestli nenávidím, odsuzuji nebo lituji nebo mám pochopení. A vesmír, Bůh ve mně mi to vrací.

PS:

Den na to, Pavel našel pár kilometrů od našeho domova,  krásné místo v kopcích.  Seděli jsme tam u lesa několik hodin. Mlčeli jsme, zabalení do deky s hrnkem horkého heřmánkového čaje a pozorovali louky a lesy a ptáky. Čtyři hodiny v hlavě klid a v srdci blaženost.

Tady žiju a jsem za to ráda 🙂