Jednota existuje

Je 5 hodin ráno.

Ležím v posteli, v tichu a uvědomuji si své klidné srdce. Pavel je dole v obýváku a taky je tam klid. Prolétla mi myšlenka, malá vzpomínka na mého tátu a tátu Pavla. Oba dva umřeli v loni. Ležím a najednou to cítím. Hřejivou lásku. Beze slov, představ.  Uvědomuji si, že je to láska mého otce a láska mého tchána. Naši tátové. Nejsem dojatá, jsem klidná. Srdce mi hřeje. A teď mi to došlo. Nikdy nemůžeme být odpojeni. Jsme pořád v propojení. Pořád v Jednotě, tak jak se říká. Spolu v nekonečnosti.

Naši tátové.

Jejich existence je pořád v mém srdci. Hmatatelně cítím jejich přítomnost. To je ta nekonečnost, nesmrtelnost. Nikdy neodešli. Teď mi to dávají vědět. Oba dva. Můj táta i Pavlův táta. Muži, které jsme mohli s Pavlem upřímně políbit krátce před jejich odchodem a rozloučit se s nimi.

Dva muži, kteří jistě chybovali, ale milovali nás své děti, milovali naše děti a jejich děti, svůj rod. A dávali nám to znát. Zajímali jsme je, obdarovávali nás a těšili se na nás. Děkuji, že jsem se mohla narodit svému otci a děkuji Pavlovi, že jsem mohla poznat jeho otce.

Budou vánoce, možná, že budete s vaší mámou, tátou. Neřešte nic, jen si užívejte jejich přítomnost. Jen tak. Bez slov a komentářů. Jenom s nimi pobýt a vědět, že jsou VAŠI. Že jsou VAŠIM RODEM. Pociťte je v srdci, budete je cítit potom i tehdy, když už budou mimo tento fyzický svět.

Mějte se krásně.

Alena A.