Když je máma kamarádkou

Je fajn mít dobrý vztah se svou dcerou 🙂

ALE MY MÁMY BUĎME OPATRNÉ.

Stává se, že si máma příliš často povídá se svou dcerou o jejím tátovi. Stěžuje si na něj a vysvětluje dceři své pocity a svá trápení. Udělá si z dcery kamarádku. Dcera na to bývá pyšná a užívá si, z jejího pohledu, výborný vztah s mámou.

A potom se stane, že dcera začne vidět svého otce očima své matky. A začne ho nesnášet, nenávidět, odsuzovat, protože ON trápí maminku. Mívá to smutný dopad na vztah dcery a otce. A bývá to devastující. Často se velmi trápí otec a odcizí se jeden druhému.

Vídáváme potom u těchto dcer silně uzavřenou první čakru, srdeční centrum, neplodnost, trávicí problémy, emoční hysterii, velkou pýchu dcery nebo třeba velkou nadřazenost nad vlastním otcem.

A to potom hodně bolí na těle i na duši.

A CO S TÍM ?

Upřímně a pokorně si to přiznat. Bez hněvu a lítostivosti.

Hluboce to přijmout, že se to stalo.

Přijmout to jako zkušenost, kterou bylo nutné projít, aby bylo pochopeno. Nic není jen tak, všechno má smysl, každá zkušenost má smysl. Je to cesta k moudrosti.

Může se stát, že někdo ze zúčastněných už nežije nebo žije někde jinde.

Promluvit si o tom mezi sebou. Nahlas nebo v duchu.

Omluvit se. Z očí do očí nebo, když to nejde, v duchu.

A rozhodnout se, že příště už to neudělám, že už tomu rozumím.

Nebudete nikoho vinit, ani sebe ani druhé. A pomalu a s citem se začnete přibližovat k ostatním.