O mně
Prožila jsem tři velká životní trápení. Nic lepšího mě nemohlo potkat 🙂
Pochopila jsem, že si trápení vytvářím sama. Poznala jsem sílu duše a zároveň utrpení pramenící z ega. A taky boží lásku.
Dnes jsem duchovní poradkyní a své zkušenosti předávám dál.
Alena Andrýsková
Můj příběh
Vyrůstala jsem částečně v Ostravě a na Čeladné v Beskydech.
Vzpomínám si na zážitek z mých sedmi let. Byla jsem, se svým dědečkem, na chatě v Beskydech. Náš soused si škaredě sekyrkou zranil nohu. Utíkala jsem za ním. Zabalila mu silně krvácející nohu do ručníku a zavolala pomoc.
Už tehdy bylo pro mě přirozené pomáhat.
Jsem z věřící rodiny. V kostele mi však bývalo těžko. Chodila jsem tam jen kvůli své mamince. Když jsem dospívala, několikrát po sobě jsem v kostele omdlela. Pan farář mě ochotně a s laskavostí křísil. I přesto jsem se začala kostelu vyhýbat.
Do svých devatenácti let jsem žila smutným, melancholickým životem. Měla jsem všechno co jsem potřebovala, ale cítila jsem se velmi osaměle.
Až za mnoho let jsem pochopila, proč to tak bylo.
V té době jsem poznala svou první velkou lásku Pavla. Je mým mužem dodnes. Mým přítelem, rádcem a mnohdy zachráncem.
Oba dva pocházíme z věřících katolických rodin. Ale nikdy jsme necítili, že je to naše cesta. V devatenácti letech začala má touha něco duchovního číst. Líbila se mi psychologie. Četla jsem knihy i Bibli. Pavel byl na vojně a já nadšeně studovala duchovní literaturu. Získávala jsem ji tajně. Za doby komunismu nešlo sehnat nic. Po večerech jsem přepisovala na starém psacím stroji duchovní texty. Byl pro mě velký zážitek číst úvahy o józe, víře a mystice, o Ježíši. Jezdila jsem na hory. V Jeseníkách jsem pomáhala Brontosaurům ošetřovat stromy.
Byla jsem nadšená a plná energie.
Nic není náhoda. Život každého člověka plyne tak, jak má. Aniž bychom s Pavlem hledali, potkávali jsme zajímavé věřící lidi. Začali jsme chodit do sboru Adventistů sedmého dne a do Křesťanských sborů. Byl to pro nás , oproti katolicismu, čistý vzduch.
Narodily se nám dvě dcery. S věřícími přáteli jsme u nás doma prožívali krásné chvíle. S kazateli studovali Bibli a bylo to hezké. Pravidelně jsem se modlila. Bůh pro mě tehdy byl v podobě Ježíše. Trvalo to několik let. Přišel čas, kdy se Pavel rozhodl, že nechce být členem žádné církve. Byl stále věřící muž, ale chtěl být svobodný a volný. Zaskočilo mě to. Bylo mi to líto. Trápila jsem se, ale podřídila se. I když to po mě nikdo nechtěl. Za jeho rozhodnutí jsem mu později mnohokrát poděkovala.
Změnilo mi to život a já vím, že i proto teď můžu žít život, jaký žiji.
Věnovala jsem se svým dvěma malým milovaným dětem. Občas jsem se modlila. Začala jsem být opět smutná a unavená. Přežívala jsem od spokojenosti k nespokojenosti. Měla jsem pocit, že nezvládnu žít, že život je moc únavný. Ožívala jsem jen v lese, kam jsme často společně jezdili.
Ve třiceti letech přišlo první trápení.
Bylo to tak silné a nečekané. Ještě dnes, po létech, cítím ten pocit. Po dlouhé době na mateřské jsem s kamarádkou byla v Opavě na koncertě Hany a Petra Ulrychových. Tam mnou projel blesk. Energie, která mi tak silně zatočila hlavou, tělem, mými plícemi. Nemohla jsem dýchat, viděla jsem všechno několikrát a celý svět se se mnou točil. Měla jsem pocit, že mi někdo bere tělo, že ztrácím půdu pod nohama, že mám infarkt. Bylo to strašné.
Teprve tehdy začal těžký a únavný život.
Trvalo to mnoho let. Lékaři mi nevěřili, vyšetření nic nepotvrzovalo. Nutili mě dýchat do pytlíku a to bylo ještě horší. Naštěstí mi nedali žádná antidepresiva. Tehdy to ještě tak moderní nebylo. Dva roky jsem nemohla vyjít z bytu. Nemohla jsem jít nakoupit. Když to bylo nezbytně nutné, musel mě můj muž všude dovézt. I tak, výsledek byl nejistý. Dušení, úzkost a panika. Těžce jsem přežívala i doma. Polévaly mě vlny hrůzy a depresí. Sílu mi dávala jen moje zodpovědnost za děti.
Bylo to mé první setkání s vlastním egem. Mé první utrpení.
Tehdy jsem tomu ještě nerozuměla. Nevěděla jsme, že existuje ego. Že je to má ztrápená mysl. Byla jsem hluboce věřící žena, ale nespokojená se životem. Svými pocity jsem popírala víru a štěstí života. Padla jsem do psychické krize a úzkostí. Život se stal břemenem a tíhou.
Světlo ve tmě byly mé úžasné dcery a hodný muž. Bylo to pro ně těžké. Věděla jsem, že se z toho musím dostat sama. Příliš dlouho jsem čekala, že mi pomůže lékař nebo zázrak. Ale ten se nekonal.
Začala jsem se zase často modlit. Utíkaly měsíce a pořád nic. Vypadalo to, že mě Bůh
neslyší. Denně mi bylo špatně, žila jsem a nežila jsem.
Až přišel okamžik, který mám hluboko v paměti. Naše dcery měly v akváriu malého džungarského křečka. Vzpomínám si, jak jsem jednou ve své bolesti seděla na židli u akvária. Začala jsem pozorovat to malé zvířátko. Seděla jsem, pozorovala a najednou mnou proběhla uklidňující vlna. Jakoby se ve mně něco zhouplo. Pohnulo.
Něco něžného mě pohladilo uvnitř těla. Já mlčky seděla a jen tiše prožívala ten pocit. Všechno se zastavilo. Nebyly myšlenky, ani slova. Jen klid a silná úleva. Trvala krátce, pouze tu chvíli, když jsem se soustředila na malého tvorečka. Bylo mi slastně dobře. Obrovská úleva.
Nevím, jak dlouho ten okamžik trval, ale já si uvědomila, že neumírám. Že existuje stav, kdy neexistuje můj problém. Že utrpení nemusí být. Dodalo mi to sílu. Tehdy jsem se odlepila ode dna. Něco uvnitř mi říkalo "to bude dobré".
Uvědomila jsem si, že když se soustředím na něco jiného než na sebe, ulevuje se mi.
A to jsem začala často dělat. Modlila se a snažila být koncentrovaná do přítomné chvíle. Brzy přišli na návštěvu Pavlovi rodiče a řekli nám, že v kostele je vyhlášena akce. Hledají se rodiny, které by na několik měsíců přijali děti zasažené Černobylem. Okamžitě jsem věděla, že to udělám a tak se stalo.
Dostali jsme holčičku Žeňu, která s námi začala bydlet. A já dnes vím, že mi to dítě bylo posláno Bohem, abych se dostala ze svých depresí. Musela jsem se o ní postarat. Zapomenout na své deprese, přestat myslet na sebe. Vzít ji každé ráno za ruku a vést ji přes celou Opavu do školy. A tehdy se mé nitro, má psychika začala léčit.
Vůbec jsem tehdy nevěděla, že dělám dobrou duchovní praxi. Být v přítomném
okamžiku, oddělovat se tak od svého ega, od myšlenek a emocí. Jen moje duše to věděla
🙂
Dala jsem ještě větší úsilí do modliteb, do pomoci druhému člověku a záměrně jsem se přestala soustředit sama na sebe. Odpojila jsem se částečně od svého ega, od svého egoismu, které mě dostalo do této situace. V mém egu byly programy přecitlivělosti, litování sebe, únavy, obětování se pro druhé, odsuzování sebe i druhých.
Začala jsem se postupně léčit a zklidňovat. Bez léků. Trvalo to ještě pár let. Pomohlo mi také jedno jediné setkání se zkušeným psychiatrem. Řekl mi, že jsem byla vychována úzkostnou a přísnou matkou. A to byla pravda. Jeho informace mi pomohla více se odpoutat od úzkostí.
Už je mi dobře. Jsem vděčná za zkušenost. Bylo to mé první velké střetnutí se svým egem.
Ale nebylo poslední.
Ještě jsem si musela projít dalšími utrpeními, abych pochopila. Příběhy vám ráda napíšu někdy příště. Poznala jsem sílu svého ega, svých myšlenek a negativních emocí. A pocítila jsem lásku své duše a boží vedení.
Můžeme si myslet, že jsme dobrými lidmi, že nic špatného neděláme. Můžeme mít víru. Můžeme se vzdělávat a můžeme pomáhat druhým. Ale dnes už vím, že to nestačí. Abychom předešli utrpení, musíme poznat svou duši a ego a léčit je.
Pozorovat kdo řídí můj život. Jestli nepříjemné myšlenky nebo klid v nitru. To jsem kdysi neuměla, dnes už ano. Stále se učím a zkušenosti, kterými jsem si prošla, mě naučily porozumět sobě i lidem.
Dnes žiji sen, který jsem měla už v dětství. Pomáhat druhému člověku. Stala jsem se duchovní poradkyní, léčitelkou duše.
Umím nahlédnout do lidské duše a ega člověka. Poradit jak žít a netrápit sebe ani ostatní.
Během let jsem vytvořila tři výukové projekty:
Projekt LÉČENÍ EGA, TVÁ MOUDROST a ŠKOLU LÉČENÍ EGA A DUŠE.
Prvními dvěma projekty už prošlo mnoho lidí a změnil se jim život. Jsou spokojenější
a silnější. Když se jim chvíli nedaří, umí si poradit.
Projekt ŠKOLA LÉČENÍ EGA A DUŠE začala v roce 2020 první lekcí a byla dočasně přerušena situací ve společnosti. Věřím, že přijde čas a budeme pokračovat dál 🙂