A pak, že nadpřirozené síly neexistují…

Co se mi nedávno přihodilo.

Miluji vodu, potoky a říčky. Dovedu se dlouho dívat do proudění vody, vnímat tu průzračnost a cítit její energii ve svém těle. Jsou to okamžiky, které mě dělají šťastnou.

Někdy si uvědomuji silnou vděčnost za to, že žiju jako člověk na Zemi. Vděčnost, že můžu cítit vodu.

Možná, kdybych žila na jiné planetě, třeba by tam tenhle prožitek nebyl. Až budu odcházet z toho světa, budu vděčna za mnohé. Za vodu taky.

 

Všichni dostáváme jako na dlani prožitky, které mohou naplnit a pozvednout náš život. Nejsou na ničem závislé. Je to jen o tom, abychom si je všimli a prožili. Jsou úplně zadarmo 🙂

 

Letos je zvláštní období. Mám rok změn.

Museli jsme opravit střechu, protože do ní teklo a trámy plesnivěly. To nás s Pavlem donutilo upravit si své pracovny. Po mnoha letech jsem byla nemocná. Něco se ve mně čistilo. V poradně ke mně přicházejí další nové informace a souvislosti. Jsem nucena chtít dělal něco víc a jinak. Nemůžu moc spát, vrací se mi moje výzva, kterou jsem dostala asi před sedmi lety. Je o vodě, o spirituální péči o ní z úrovně DNA. Pavel to má teď životně stejně. Navzájem se podporujeme.

 

Přemýšlím, jak já můžu pomoct vodě?  Já, obyčejný člověk.

Kdysi dávno mi jedna vědomá a silně jasnovidná žena řekla, že je to můj úkol pro mnoho dalších let i životů. Starat se o vodu. Informaci jsem odložila a nevěnovala se jí. Připadala nereálná. A letos se mi vrací a připomíná. Přichází to samo.

 

Sedím k večeru s Pavlem v obýváku a lije.

Dívám se z okna a prožívám vzpomínku, že je to úplně stejný déšť jako v Beskydech na Čeladné, kde jsem jako dítě i dívka často žila. Lije a lije.

Říkám Pavlovi: „Je to déšť jak na Čeladné. Takový tam býval i týden v kuse. Úplně ho cítím ještě dnes, tu vlhkost a vůni mokré přírody. Ten pocit, když jsem seděla pod stříškou u chaty a čekala, kdy přestane pršet, abych mohla jít se svým dědečkem k Čeladence plavat a pozorovat ryby. Ke své milované řece. “

V hlavě se mi začaly rojit vzpomínky.

Viděla jsem sebe jako malou hubenou holku, v předklonu v zelených plavkách v celku, po kolena v ledové horské řece. Ona pořád něco hledá. Miluje tu křišťálovou vodu, chce s ní splynout. Chce se v ní rozpustit. Dýchat ji i pít. Chytá do dlaní malé rybky a pouští je zase do vody. Ten poklad, který hledá, je zelenomodrý kámen, třpytivý, kouzelný. Tedy, tehdy se jí tak jevil. Na dně Čeladenky bylo plno těchto pokladů. Sbírala je do krabičky a odnášela si je domů. Byla to struska. Odpad z vysoké pece, která proti proudu nahoře v kopcích kdysi dávno byla.

Uvědomuji si nadšení, vášeň a rozechvění, které jsem tehdy jako malá holka prožívala. Lásku k vodě, k řece. Už dávno, desítky let jsem na to nepomyslela, na tu radost v dětství. Na tu dětskou lásku k vodě. Tak hlubokou a čistou.

Všechno to povídám Pavlovi.  Popisuju mu strusku, svou radost v dětství a hřeje mě u srdce. Jsem však i trochu dojatá. Uvědomuji si stesk po tom prožitku. Vím, že mi můj muž rozumí, jako nikdo jiný. Umí mě vyslechnout a podpořit.

 

Na druhý den ráno sedáme do auta a jedeme do Jeseníků. Nemáme pevný cíl.

Řekli jsme si, pojedeme  „ za nosem“ a kde se nám bude líbit, zastavíme. Auto necháváme v krásné přírodě nad Heřmanovicemi. Je to blízko u města Zlaté Hory. Jdeme do opuštěného lesa mimo značené trasy. Kolem pastviny, krávy, rozkvetlé louky. Jdeme opuštěným lesem, začíná jemně pršet. Na pěšině se Pavel zastaví a začne špičkou pohorek jemně do něčeho kopat. Říká mi. „ Není to ta tvoje struska?“

„Cooo??? Struska? Ukaž. Fakt. To není možné. Jak to? Včera jsem si po třiceti letech vzpomněla na strusku a sebe jako malou a teď mě tady v Jeseníkách čeká na opuštěné pěšině!“

 

 

Beru ji do dlaní. A žasnu.

Beskydy jsou odsud 200 km. A mě tady v Jeseníkách čeká moje největší dětská radost. I tady, v tomhle kraji, vysoké pece byly.

Bože, to není jen tak. Kdo mi to tady nachystal? 🙂  A proč? Nevěřím už dávno na náhody. Tisknu v dlaních lesklý předmět, spojuji se se svým srdcem. Tiše dýchám, mlčím, nepřemýšlím, jen dávám sama sobě vnitřní tichou otázku:  „Milovaný Bože, na co mě teď upozorňuješ? “

Po chvilce už to vím.

Uvědomuji si radost, kterou jsem jako dítě žila, kterou jsem cítila ve vodě. A uvědomuji si, že je to právě tohle, co můžu já, malý obyčejný člověk dělat. Dělat s radostí. Léčit sebe radostí. A předávat radost vodě. Radost je tím kódem, klíčem, který mi chyběl, abych začala dělat úkol, který se mi po mnoha letech připomněl. Radost a vděčnost je tím kódem DNA. Tuším, že je to začátek. Pouze první informace a vím, že přijdou informace další. Jsem jim otevřená a přijímám.

 

 

Proces už začal.

Pocit radosti a vděčnosti jsme pustili přes svá DNA do dvou vod. Do pramenů Opavice nad Heřmanovicemi do podzemí, protože pramen už na povrchu není.

A v Beskydech do pramene Čeladenky, mé milované v kopcích nad Martiňákem. Proces započal. Necháme vše otevřené a budeme pozorovat, kam nás to povede dál.

 

Kdyby tohle všechno byla jen má naivní představa a touha.

Má to taky další pozitivní efekt, který je jasně viditelný 🙂   Pavel miluje Zemi a zvířata stejně jako já. Často tam kde vstoupí posbírá v klidu odpadky.  A potom jdeme zase společně dál.

A tohle spustila STRUSKA 🙂   Nebo moje Duše ?  Jaké neviditelné nadpřirozené síly vedou náš život?

Mějte se krásně 🙂

PS: Co dělalo radost vám, když jste byli malí? Čím jste byli často nadšeni? Může to být vaše, prozatím, utajené poslání !

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů